Henry Ford zemřel ve spánku v noci ze šestého na sedmého dubna 1947 ve svém rozsáhlém sídle v Dearbornu ve státě Michigan. Je dokonalou ironií, že právě té noci zuřila prudká bouře a vypadl elektrický proud. Devátého dubna bylo jeho tělo vystaveno v jeskyni podobném tanečním sále jeho honosného obydlí. Vzdát poslední poctu zesnulému přišlo na sto tisíc lidí. Dalšího dne se dvacet tisíc diváků v tichosti a za vytrvalého deště sešlo před katedrálou Sv. Pavla na detroitské Woodward Avenue. Uvnitř katedrály se tísnily nejen všechny vůdčí osobnosti světové automobilové scény, ale i klíčoví členové kabinetu Harryho S. Trumana. Bylo to jako na pohřbu nějakého velkého mezinárodního politika. Vně zdí katedrály se celé město Detroit jakoby zastavilo. Na radnici visel přes devět metrů velký portrét Henryho Forda a tisíce místních občanů lemovaly trasu Fordova pohřebního průvodu mířícího na dearbornský hřbitov a se stoickým klidem ignorovaly déšť. Jediné, co toho dne úplně nevyšlo – nebereme-li v potaz mizerné počasí – byl výběr pohřebního vozu. Z nějakého nevysvětlitelného důvodu to nebyl Ford, ale Packard. Někdo to tedy pořádně zdrbal.
Bohužel jen málokdo z truchlících, kteří se toho dne pohřbu zúčastnili, měl k zesnulému magnátovi vřelejší osobní vztah. Jeho nekrology zněly vesměs slušně a uctivě, jen newyorkský deník P.M. si troufl popsat Fordovu filozofii jako „džungli strachu, neznalosti a předpojatosti v sociálních otázkách.“ Popravdě řečeno, i většina Henryho rodiny si oddechla, že už konečně vydechl naposledy. To ovšem nic neměnilo na tom, že se tento automobilový magnát stal nejslavnějším mužem na světě. V Rusku slovo „poameričtit“ doslova přeložili jako „pofordovatět“ a v Hitlerově Třetí říši – kterou srovnaly se zemí spojenecké bombardéry, jež Fordovy továrny pomáhaly vyrábět – byl Henry Ford uctívaný skoro jako bůh.
Henry Ford zanechal své rozsáhlé motoristické impérium v rukou vedení Ford Motor Company, které v té době nadále vládla rodina Fordových. Svým dědicům zanechal Henry, nechvalně proslulý svou hospodárností hraničící se skrblictvím, rovněž náhlé bohatství v hodnotě 26,5 milionu dolarů, jež celá desetiletí ukrýval na soukromém bankovním účtu. V den jeho smrti se však v jeho kapsách nenacházely cennosti hodné světově proslulého průmyslového magnáta, ale, jak zaznamenal historik Robert Lacey, „poklady malého chlapce: hřebínek, kapesní nožík a jednoduchá drnkačka“.
Henry Ford ve skutečnosti auto nevynalezl, přestože zvláště v Americe tento mýtus po jeho smrti přetrvával. Tato zásluha správně patří německým inženýrům Karlu Benzovi a Gottliebu Daimlerovi. Popravdě řečeno, Ford dokonce nevytvořil ani první americký benzínem poháněný vůz. Tři roky před tím, než se objevilo první Fordovo auto, předváděli po ulicích massachusettského Springfieldu svůj benzínový „motorový vozík“ Charles a Frank Duryeaové. Teprve až roku 1896 mladý Henry Ford vypustil do světa svůj revoluční, i když velmi křehký kvadricykl.
Již zcela oprávněně je ovšem Henry Ford oslavován jako muž, který vytvořil klíč k moderní hromadné produkci: montážní linku. První roky Fordova úsilí byly svědkem transformace kuriózních, leč prorockých viktoriánských předků automobilu v onen nejdůležitější hromadně prodávaný fenomén 20. století. V mnoha směrech se nedílné protiklady osobnosti Henryho Forda zrcadlily v samotné historii automobilu: troufale inovativní a přitom vnitřně konzervativní, drze agresivní a přitom plný obav a nerozhodný, sociálně progresivní a přitom politicky reakcionářský.
Muži odpovědní za vznik a vývoj globálního automobilového průmyslu byli z valné části nadšení experti či výmluvní obchodníci. Nebo, jako v případě Henryho Forda, v sobě měli kousek od obojího. Mnozí z průkopníků automobilismu byli živoucími legendami, věčnými hazardéry, kteří řídili svá auta tak rychle, jak jen mohli, a pouštěli se do ohromných rizik s penězi jiných lidí. Vážené dospělosti dosáhl automobilní průmysl až teprve ve 30. letech 19. století. Slabší firmy se odpoklonkovaly, oni obchodníci buď dosáhli úspěchu, nebo zbankrotovali a vše převzali kapitalisté.
