Otcem moderního auta byl Karl Benz, inženýr z Bádenska na jihozápadě Německa. V roce 1885 v zadní části obchodu s bicykly v Mannheimu postavil první benzínem poháněné motorové vozidlo. Benzův vynález opatřený třemi drátěnými koly (ne dřevěnými, jaké se používaly pro povozy či kočáry), revolučním čtyřdobým spalovacím motorem, stejně přelomovým elektrickým zapalováním a převodovkou tvořenou dvěma řetězy spojujícími motor se zadní nápravou, byl patentován 29. ledna 1886. Od té chvíle byl znám pod jménem Benz Patent Motorwagen. Následné zkoušky na cestách se ukázaly jako úspěšné. Roku 1888 dokonce Benzova manželka Bertha vzala jejich dva syny – údajně bez Karlova vědomí – na vůbec první dálkový výlet autem: 65kilometrovou cestu z Mannheimu do Pforzheimu. Při ní se Bertha Benzová obratně vypořádala s menšími závadami, v lékárnách, které po cestě minula, si nakoupila zásobu benzínu a večer s klidným svědomím zaslala manželovi telegram, aby mu oznámila svůj příjezd do Pforzheimu. Její vskutku epickou výpravu si v Německu co dva roky připomínají při rallye veteránů nazvané Bertha Benz Memorial Route.
Benzův Model 3 zaujal návštěvníky Světové výstavy v Paříži roku 1889 (na téže akci byla odhalena i zbrusu nová Eiffellova věž). Mezi lety 1886 a 1893 bylo postaveno pětadvacet „Motorwagenů“. V roce 1894 prodeje skokově stouply a Benz prodal hned 136 Modelů 3. Nastala doba automobilová.
Karl Benz přesto nebyl prvním člověkem, který vynalezl povoz nevyžadující tažná zvířata. Všechny předchozí pokusy ovšem byly poháněné párou a jasně nekomerční. Roku 1704 vynalezl Denis Papin, francouzský fyzik, který se před perzekucí protestantských hugenotů za vlády Ludvíka XIV. odstěhoval do německého Kasselu, primitivní parní pístový motor. Ten použil jako pohon malé loďky, čímž dal vzniknout prvnímu mechanicky poháněnému vozidlu. Papinův počin nebyl bohužel nikdy oceněn a on sám v bídě skonal v Londýně kolem roku 1712. O padesát let později Papinův krajan, vojenský inženýr Nicolas Cugnot, využil pohybu parního pístového motoru k pohánění ráčnou řízeného hnacího mechanismu, který rozhýbával malý, ale těžký trojkolový povoz. Cugnot svůj „vůz“ pojmenoval fardier à vapeur (fardier byl robustní dvoukolový koňský povoz užívaný k převážení objemného vybavení – Cugnotova nomenklatura se tak stala prvním příkladem využití koňské etymologie pro samohybné zařízení). Toto dvoutunové vozidlo z roku 1769, jež údajně mohlo jet rychlostí jen málo přes 3 km/h, bylo prvním mechanicky poháněným automobilem. A pravděpodobně bylo také prvním takovým vozidlem zodpovědným za dopravní nehodu: roku 1771 se údajně vymklo kontrole a zdemolovalo zeď. K přesvědčení francouzské armády o užitečnosti vozítka tato havárie zrovna moc nepřispěla a vývoj fardieru byl zastaven. Cugnot pak chvíli přežíval díky královské penzi, tu ale roku 1789 utnula Velká francouzská revoluce. Vynálezce tak mohl zopakovat Papinův osud smrti v zapomnění a bídě nebýt sympatizujícího Napoleona, který Cugnota krátce před jeho skonem v roce 1804 pozval do Paříže.
Průlom francouzského inženýra ovšem k pokusům s parními vozy povzbudil britské inovátory. Talentovaný, byť podceňovaný skotský inženýr William Murdoch postavil v letech 1784 a 1786 v cornwallském Redruthu dvě „silniční lokomotivy“. Roku 1804 Murdocha vykořistil jeho přítel Richard Trevithick a využil jeho vynález k vytvoření první železniční lokomotivy poháněné parou. Trevithickova lokomotiva se ovšem kvůli své váze vůbec nehodila k použití na cestách. Časté výbuchy kotlů v kombinaci s konzervativní legislativou o ochraně zdraví a veřejném bezpečí navíc budily zdání, že je parní energie nepoužitelná. Nechvalně proslulý britský zákon o lokomotivách z roku 1861 a 1865 si například vymínil, aby v každém parním voze jely nejméně tři osoby, aby vozidlo bylo schopné okamžitě zastavit a aby před ním vždy „ve vzdálenosti nejméně 18 metrů kráčel další člověk, který by v případě potřeby pomohl s koňmi … a který ponese rudou vlajku“. Parní vozy tak byly odsouzeny k rychlosti nižší než rychlost chůze a byly považovány za přirozeně nebezpečný způsob cestování, jenž měl sklony každou chvíli vybouchnout a zabít či zmrzačit jak řidiče, tak i kolemjdoucí.
Honba za bezpečnějším a rychlejším mechanickým silničním vozidlem získala ohromný impuls po roce 1859, kdy si belgický inženýr Étienne Lenoir (zcela jistě jeden z nejznámějších Belgičanů na světě) nechal patentovat první benzínový motor s vnitřním spalováním. Během dalších třiceti let Lenoirův průlom zdokonalovali francouzští a němečtí inženýři. V roce 1880 si sám Karl Benz nechal patentovat spolehlivý dvojdobý benzínový motor a o pět let později jej namontoval do prvního skutečného motorového vozu na světě. Toto vozidlo bylo sice schopné cestovat jen o něco rychleji než chodec (ve skutečnosti by byl Benzův stroj z roku 1885 podstatně rychlejší, kdyby ho místo malinkatého motoru táhl obyčejný poník), přesto se jednalo o významný mezník.
