Ayrton Senna byl pohřben v São Paulu a Brazílie za něj držela tři dny smutku. Následně bylo zjištěno, že Senna utratil většinu svého osobního jmění za snahu zlepšit životní podmínky pro sociálně slabé děti: byla to činnost, kterou překvapivě držel v tajnosti. Jeho legenda rostla. Byl jako Jochen Rindt nebo Gilles Villeneuve – příliš rychlý na to, aby žil!? Nebo jako Jim Clark – tak velmi vzdálený ostatním smrtelníkům, že si ho žárlivý Bůh zavolal zpátky k sobě!? Na druhou stranu Juan Manuel Fangio, Jackie Stewart a Alain Prost byli stále naživu: nikdo necítil potřebu uvalit daň na jejich velikášství. Jak Damon Hill později argumentoval: „Nemohl prostě jen udělat chybu? Anebo mohl?“
Jako by to bylo pocítění kolektivní viny, komunita motoristických závodů se okamžitě a jednotně rozhodla jít cestou bezpečnosti a pokusit se tak zabránit jakýmkoliv dalším katastrofám. Pro Asociaci Jezdců Grand Prix to byl nyní Sennův duch, který je přiměl k nové a odvážnější snaze. Trať v Imole prodělala rozsáhlé změny. Ostatní okruhy utratily celé jmění na přestavbu bezpečnostních svodidel a volných prostorů kolem tratě. Nová generace vozů musela splňovat vyšší bezpečnostní požadavky a řidiči museli časem začít nosit krční podpěry, aby zmírnili potenciální poškození páteře. V prostředí Formule 1 nyní panovala obrovsky vážná atmosféra.
Nová snaha o bezpečnost však měla nezamýšlené, ale ne úplně nesouvisející následky. Sennova záliba v řízení dosti silovým způsobem dostala prostor, aby se mohla znovu nadechnout k životu. S tím jak se vozy a závodní okruhy staly rozpoznatelně bezpečnější se zároveň zvýšila i příležitost brát Formuli 1 více jako kontaktní sport. Mohli jste jít až za hranice možností, stále více a více, a prošlo vám to. Vskutku zvláštní to odkaz a ponaučení z dané situace…
