Mluvíme-li o poválečných vozech, tak musíme zmínit Mercedesy W196s. Měly atmosférické, dvou a půllitrové řadové osmiválcové motory se vstřikováním. Tyto vozy byly silné, spolehlivé, nádherně vyrobené a velmi nízké. Na svou dobu vypadaly velmi moderně a stejně tak působí i dnes. Tým Mercedesu použil u svých vozů výbušnou směs benzolu, metylalkoholu, vysokooktanového benzínu, acetonu a nitrobenzenu, a tím jim dodal další dávku dravosti. Toto palivo bylo tak nechutné, že u kohokoliv, kdo dostatečně dlouho vdechoval jeho výpary, způsobovalo dvojité vidění, nevolnost a oslepující bolest hlavy.
Mercedes měl také pojízdnou dílnu, kterou s sebou vozil od závodu k závodu. Do výbavy kamiónu Mercedes-Benz patřilo svářečské nářadí, přesné vrtačky, brusky a soustruhy. Vyrobili si speciální vysokorychlostní transportér, který byl schopen bleskově přepravit závodní vůz GP napříč Evropou v rychlostech přesahujících 160 kilometrů za hodinu. S postupem času měli přes 270 lidí přímo zapojených do práce kolem závodního týmu, kteří poslouchali příkazy Alfreda Neubauera a technického ředitele Rudiho Uhlenhauta. Do pozice hlavního jezdce najali Argentince Fangia. Juan Manuel Fangio, který se chystal vyhrát dva světové šampionáty, si připadal jako v nebi. Nyní, s odstupem času, se kombinace Fangio plus Mercedes plus Alfred Neubauer zdá mít předem daný výsledek, a tou je jasná nadvláda v závodech Grand Prix. Ale jak se vlastně Fangio dostal na tuto úroveň? A jak se z něj stal bezpochyby dominantní jezdec Grand Prix padesátých let dvacátého století a ve finále jeden z nejvýznamnějších jezdců všech dob?
Na první pohled tak rozhodně nepůsobil. V novinách byl popsán jako extrémně tichý chlapík, menší postavy, podsaditý, silný a robustní s nastupující pleší. Měl překvapivě vysoký a slabý hlas. Přezdívalo se mu ‘El Chueco‘ – “Ten s nohama do X”. V roce 1951 mu bylo čtyřicet let, a tak dokonce i na poměry té doby začínal být trošku starý, i když třeba Gisueppe Farina a Louis Chiron byli starší. Své dovednosti pilota získal před válkou, když řídil hrůzostrašného dvoudveřového naháče Chevvy. Závodil na nesmírně dlouhých a vyčerpávajících tratích Jižní Ameriky, na závodech silničního rallye s neupravenou stopou a horskými průsmyky. Stirling Moss tvrdil, že byste museli být šílení, abyste se posadili do jednoho z Fangiových domácky vyrobených speciálů – jedné z plechovek jedoucích rychlostí 160 kilometrů za hodinu – a natožpak v nich závodit. Ale Fangio dostatečně ‘šílený‘ byl. V letech 1940 a 1941 se stal argentinským šampionem a získal státní finanční podporu, díky které se v roce 1949 dostal přes oceán do Evropy. Pěti výhrami v neoficiálních závodech světové Grand Prix se zapsal do historie ve velkém stylu. Když mu Alfa Romeo v roce 1950 nabídla kontrakt, zdrženlivý nováček Fangio byl v rozpacích. „Problém je v tom, že nevíme, jaký si představujete plat“, zaznělo z úst Alfy. To ovšem netušil ani samotný Fangio. Podepsal smlouvu a kolonku pro výši finanční odměny nechal prázdnou. Podal lejstro zpátky Alfě a řekl: „Vyplňte to, jak budete chtít. Vy rozhodnete, kolik bude na konci nul“. Miloval svůj tým a tým miloval jeho.
Ze začátku hrál druhé housle Nino Farinovi. Oba řídili poměrně vyspělý a extrémně soutěživý vůz Alfetta 158s s turbokompresorem. Farina představoval elegantní styl jízdy s nataženými pažemi. Raději totiž polehával v kokpitu, než aby se v sedě krčil a silou se přitahoval k volantu, jakoby se ho pokoušel vysunout z tyče. Zvítězil ve třech závodech šampionátu. Fangio zvítězil také ve třech, ale k jeho velkému rozčilení připadl titul v této sezóně 1950 právě Farinovi. Následující ročník se Fangio prosadil a poprvé se tak stal šampionem. Farinova nejlepší léta byla promarněná na úkor druhé světové války a pole se tak otevřelo o pět let mladšímu Fangiovi. Ten vyhrál švýcarskou, francouzskou a španělskou Grand Prix. Každý ze závodů dokončil s téměř minutovým náskokem před jezdcem na druhé pozici.
Tony Rudd z týmu BRM byl toho názoru, že Alfa Romeo byla na začátku padesátých let dosti germánská. Prý z ní nebyl cítit žádný italský temperament. Tým Alfy byl klidný a efektivní ve své práci, což argentinskému jezdci perfektně vyhovovalo. Ve skutečnosti mu vyhovoval spíše než BRM a jejich šílený stroj V16. Když tehdy V16 vyzkoušel v neoficiálním závodě Velké ceny, neustále si stěžoval, že je nemožné kontrolovat jeho sílu, která vedla k autodestrukci vozu. „Musíte držet otáčky stále nad 7000 a hodně řadit,“ řekl k řízení vozu Fangio. „A pneumatiky jsou sjeté již po jednom závodním kole.“
