Sezóna 2010 měla všechno, co jsme si mohli od Formule 1 přát. Skončila se čtyřmi světovými šampióny, kteří bojovali o titul až do posledního závodu. Jenson Button odpověděl svým kritikům několika oslňujícími výhrami v Austrálii a v Číně. Mark Webber a Sebastian Vettel si to rozdávali v Red Bullu a Hamilton to na belgické Grand Prix rozjel ve velikém stylu. Alonso potvrdil své kvality, když přivedl Ferrari zpátky k životu pěti vyhranými závody a dotáhl se na dosah třetímu titulu mistra světa. Red Bull poprvé v kariéře získal titul v poháru konstruktérů. Vettel se ve svých tři a dvaceti letech stal nejmladším šampiónem v historii. Jižní Korea měla nyní svou vlastní Grand Prix a Michael Schumacher uskutečnil svůj návrat.
Úspěch s sebou ale často nese i nějaké nedostatky. Až moc velká část soutěže byla nyní příliš strukturální: nekonečné dolaďování pravidel upravujících výrobu vozů, způsob pořádání a průběh závodů i systém bodování. Toto byly nyní faktory, které ovlivňovaly průběh a vývoj sezóny více než čistý souboj mezi řidiči, kteří předjíždí jeden druhého na kusu asfaltu. Poslední závod sezóny byl toho názorným příkladem. Alonso přišel v Abu Dhabi o titul kvůli špatně načasované výměně pneumatik, která ho ochromila. Dokonce ani velký Fernando nebyl následně schopný prosekat si cestu kolem Vitaly Petrova a umístit se na takové pozici, která by mu zajistila titul. Předvést opravdu akvělou jízdu a ukázat, kdo je pánem tratě (jako to udělal Fangio v Nürburgringu, 1957 nebo Senna v Suzuce, 1989), bylo už vlastně nemožné, pokud jste ztratili čas právě například při výměně pneumatik. Vettel mezitím kroužil po okruhu, Hamilton a Button ho poslušně následovali a Alonso se bezmocně trápil na sedmé pozici.
Zastávky v boxech a týmové strategie byly nyní součástí celé té „motoristické zábavy“ a v případě Alonsa i rozhodujícím prvkem v přenechání titulu Vettelovi.
