V roce 1948 usedl Tazio Nuvolari, který se s Ferrarim už léta znal, za volant vozu 166S. 166S byl závodní a zároveň, v trochu jiné úpravě, sportovní vůz pro zákazníky. Nuvolari v něm jel závod Mille Miglia a i přes technické problémy si zpočátku dokázal vybudovat náskok před zbytkem startovního pole. Jeho Ferrari se kolem něj ale doslova rozpadalo. V jednu chvíli upadlo sedadlo řidiče, a tak si Nuvolari vzal tašku plnou pomerančů, na kterou se posadil. Povolily tlumiče, blatníky a kapota odpadly. Nakonec se stroj jednoduše zastavil. „Příští rok to zkusíme znovu“, řekl Ferrari.
Ferrariho kariéra se rozjížděla a navzdory vzniklému chaosu, byl pro něj závod Mille skvělou reklamou. Oproti tomu Nuvolari byl u konce svého působení a tito dva muži už se nikdy společně nepostavili k závodu. Ale co na tom Ferrarimu záležel, ten už byl někde jinde! V roce 1949 jeho 166M zvítězila v závodě v Le Mans. José Froilán Gonzáles přinesl jeho týmu vůbec první výhru v Grand Prix, a to v roce 1951 v Británii. Lehce šílený Alberto Ascari vyhrál v letech 1952 a 1953 světový šampionát Formule 1 pěkně jeden za druhým. Současně s tím se tým Ferrari intenzivně připravoval na dva po sobě jdoucí tituly šampióna z mistrovství světa sportovních vozů.
A jaká byla Enzova role v celém tomto dění? Byla spíše inspirativní než striktně mechanická. Podle vynikajícího inženýra Aurelia Lamparediho byl Ferrari mužem, který dodával nadšení a elán lidem kolem sebe, ale nebyl to technik. Na druhou stranu, když se mu zrovna nechtělo, tak se ani v nejmenším neobtěžoval šířit entusiasmus na ostatní. V roce 1951 ukázal Ferrari na velmi mladého závodníka Stirlinga Mosse. Chtěl, aby jezdil za jeho tým v příští sezoně. Bylo to ještě brzy, ale jména Ferrari a Moss byly jmény, se kterými se dalo kouzlit. Stirling se proto vydal na cestu. Dojel až do jižní Itálie na okruh v Bari, kde byla sjednaná schůzka. Tam se dozvěděl, a to pouze od mechanika, že vůz byl určený pro jiného jezdce, Piera Tarruffiho, a že on je tam vlastně navíc. „Nikdy na to nezapomenu“, řekl zlostí překypující Moss.
Bylo to jen jednou, kdy z úst Enza Ferrariho zaznělo „děkuji“. A to v roce 1952, když Luigi Villoresi, jehož bratr zemřel ve Ferrari, vyhrál Grand Prix v Modeně. „To se nestává velmi často“, dodal poté zachmuřeně Villoresi. Ferrari a jeho Scuderia byli neúprosní a na vzestupu.
