Napříč šedesátými lety dvacátého století byly vyráběny krásné závodní vozy. O řidičích a kráse jejich módního stylu se až tak hovořit nedalo. Jim Clark nosil krátké vlasy a vždy měl s sebou pletený svetřík, pro případ, že by se objevila jeho matka. Jack Brabham byl podivínský strýček s polovičními vousy a stylem mima. Graham Hill byl velitelem letky Britského královského letectva v důchodu. John Surtees vypadal jako mrzutý ředitel školy. Dokonce i netradičně moderní, stylový a pánovitý Jochen Rindt vypadal ve svých brzkých letech trochu jako skautík, který ztratil svou píšťalku. Ještě hůř na tom byli se vzhledem mechanici, tvrdě pracující umazaní opičáci oblečení v těch nejšpinavějších hadrech, jaké si dovedete představit. Fanoušci a věrní obdivovatelé motorismu byli buď kluci, kteří si přáli stát se muži, anebo muži, kteří si přáli být ještě mužnější, než ve skutečnosti byli.
Ovšem Jackie Stewart přemýšlel jako vždy o krok napřed. Nechal si narůst vlasy. V roce 1969 už mu sahaly až po límec. V roce 1971, kdy získal svůj druhý titul mistra světa, vyhrál sedm z jedenácti závodů a připsal si titul s náskokem celých dvacet devět bodů na Ronnieho Petersona z týmu March, už mu vlasy přerostly úroveň límce a měl je skoro na ramena. Čas od času, ve chvílích osobního volna, nosil otřesný klobouk nebo bekovku a vypadal jako věčný flákač, vlastně jako Colin Chapman. Dokonce i styl čepice se stal známý jako „klobouk Jackieho Stewarta“, z nějž pravidelně čouhalo hnízdo rozcuchaných vlasů. To dál zkombinoval s výraznými barvami a směšně velikými slunečními brýlemi. Celkový efekt byl doslova elektrizující, a to zejména když byl pohromadě se svou fantastickou manželkou Helen. Sedmdesátky jak vyšité.
Okamžitě propukla módní bitva mezi ním, Emersonem Fittipaldim, Ronniem Petersonem a neskutečně dobře vypadajícím stájovým kolegou Stewarta – Francois Cevertem o to, kdo si nechá narůst nejvíce nekontrolovatelný účes a nejhustší kotlety. Téměř přes noc začali jezdci Formule 1 vypadat jako fotbalisti první divize nebo fanoušci kapely Moody Blues. Když se k tomu všemu ještě přidala důležitost sexy vzhledu jejich manželek, přítelkyň a vzdálené burácení osobitých dívek a ženských manipulátorek, bylo více než jasné, že móda na okruhu bude odteď udávat styl. Podle Fittipaldiho to bylo v nejlepším pořádku. Stejně jako spousty dalších řidičů na vrcholu, i on dostával moudré rady od Stewarta, který byl jeho vzorem. „Výborně se o mě staral“, řekl na Stewartovo konto Fittipaldi. „Naučil mě, jak si počínat co se týče reklamních smluv, smluv se sponzory a vztahů s fanoušky. Byl to opravdový kamarád.“
