Emerson Fittipaldi získal roku 1972 titul v Lotusu 72D. Následující rok byl pro tým Lotusu plný intenzivních hádek a bojů mezi Fittipaldim a Ronniem Petersonem. Jejich chaotické soupeření umožnilo Stewartovi proklouznout kolem a shrábnout titul. Všude kolem se o tom mluvilo, objevovaly se všechny možné útržkovité, malé i větší pomluvy o nepříjemně napjaté atmosféře mezi oběma řidiči. Fittipaldi byl v týmu řidičskou jedničkou, ale Peterson byl rychlejší a charismatičtější. Emerson se k těmto pomluvám vyjádřil takto: „Kdyby měl Ronnie nějaké problémy, svěřil by se mi, a kdybych já měl nějaký problém s ním, šel bych za ním a řekl mu to. Nemluvili bychom o tom s nikým jiným.“ Po Petersonově otřesné smrti z roku 1978 dodal: „Ronnie byl výborný kolega a parťák. Byl to jeden z nejlepších přátel, které jsem za dobu závodění měl.“ I přes to získal Lotus v roce 1973 pohár konstruktérů se sedmi výhrami oproti pěti výhrám Tyrrelu.
V následujícím ročníku dokázal Ronnie Peterson s Lotusem zvítězit ještě třikrát, a to na třech po sobě jdoucích závodech – v Monaku, Dijonu a v Monze. Tento vůz s označením 72E byl opravdu mimořádný. Přišel na scénu poprvé v roce 1969 a o téměř pět let později stále ještě vyhrával závody. Dokonce se pod taktovkou Jackyho Ickxe dostal na stupně vítězů ještě v roce 1975 na španělské Grand Prix. Ano, byly na něm provedeny úpravy s důrazem na uhlazení karoserie, úpravy aerodynamiky a změn na podvozku, ale jinak to byl stále ten samý Lotus 72E. Když jej Peterson řídil roku 1974, rozhodně vypadal velmi hrozivě a účelně, hlavně díky svému černému laku. Pod povrchem ale stále dřímal ten stejný stroj z šedesátého devátého, ze kterého byl Jochen Rindt střídavě vyděšený a střídavě nadšený.
Fittipaldi mezitím získal svůj druhý titul v McLarenu M23, voze který pozoruhodně připomínal Lotus 72. Emerson tomu vozu, mimo jiné, vděčil za část svého úspěchu. „Je to auto, které se dobře a lehce ovládá na jakémkoliv okruhu. A to proto, že je jednoduché”, řekl stručně.
