Když poté, co nedojel v sedmdesátém devátém Velkou Cenu Monaka, James Hunt skončil se závoděním, jako jeden z důvodu pro své rozhodnutí uvedl převažující roli technologií v závodech Formule 1. Zdálo se, že výzkumné dovedností (a také peníze na zaplacení výzkumu) převzaly vedení nad motoristickým sportem. Což nechávalo méně a méně prostoru pro samotné piloty. Zbylo už jen málo, co mohl pilot svými výkony ovlivnit a svůj talent a dřinu musel zaměřit na udržení se na předních příčkách stále více vzdálujícího se technologického světa motoristického sportu.
Mít ten nejlepší vůz bylo vždy nepostradatelnou podmínkou, když se chtěl pilot stát šampiónem. Když Jim Clark rozdrtil soupeře v letech 1963 a 1965, nebo když Niki Lauda vyhrál ve Ferrari v letech 1975 a 1977, bylo to prostě a jednoduše proto, že pilotovali auta, která byla technologicky nejvyspělejší.
Vozy na startovním poli se řídily stejnými zákony fyziky a inženýrství. V této době se na scénu formule navíc vloudil i falešný pocit bezpečí díky všudypřítomnosti třílitrových osmiválcových motorů Ford-Cosworth. Ten poháněl vozy většiny týmů (kromě vozů Matra, BRM a Ferrari, které se stále držely dvanáctiválců) a tím se vytvořila určitá jednotnost. To všechno napomáhalo udržet fikci, že vozy nebyly z hlediska celkového designu až tak odlišné jeden od druhého a že řidič byl vždy srdcem a hlavním důvodem týmového úspěchu. Když ale Renault následně vyhrál francouzskou Grand Prix v červenci 1979, všechno se zcela změnilo.
