Nelson Piquet byl fantasticky přímočarý a miloval praktické vtípky a nekonvenční humor. Jednou omdlel na stupních vítězů, když v roce 1982 zvítězil na brazilské Grand Prix. Právem se o něm říkalo, že je stále ospalý. I když byl Nelson pod extrémním tlakem – například před posledním a rozhodujícím závodem roku 1983 v jižní Africe – chtěl si jít na chvíli zdřímnout. Často také usínal, když seděl na startu ve voze a čekal na povel startéra. Myšlenka odpočinku mu byla neustále velice blízká. Jak o něm řekl Niki Lauda: „Vyprávěl mi, jak vyráží na své loďce rybařit, plavat a potápět se a jak nádherné to je, strávit celé dny nic neděláním.“
Do dějin ho zapsala i jeho legendární prostořekost a upřímnost. Závodění v Monaku popsal následovně: „Je to jako jezdit na motorce po bytě.“ Alan Jones by určitě také vesele nepřiznal že: „Výhra je pocit, který si neumíte představit. Občas si počůrám kombinézu při závěrečném zpomalovacím kole.“ Když v roce 1981 v Las Vegas vynervoval Carlose Reutemanna tak, že se ten jednoduše vzdal a pustil ho do vedení, Piquet to shrnul takto: „Prostě si jen lehl na záda a roztáhl nohy.“ Když na kanadském Grand Prix v roce 1991 předjel Nigela Mansella a zvítězil, suše poznamenal: „Málem jsem se udělal!“
Piquet byl drzý kluk, šprýmař a vtipálek se střapatými vlasy a potrhlým předkusem. Pokud se nebavil tím, že provokoval lidi verbálně, pohrával si s nimi nějakým jiným, stejně uspokojivým způsobem. Běžně zdravil profesora Sida Watkinse tak, že se mu snažil rozepnout poklopec. Jeanu-Marie Belestreovi, autoritativnímu řediteli FIA, vyklopil obsah láhve minerální vody do kapsy u saka, zatímco on prováděl školení o bezpečnosti na trati. A jednou zase ukradl všechny toaletní papíry ze záchodů těsně před tím, než tam přiběhl Nigel Mansell a nutně je potřeboval.
Nekonvenční osobní vystupování bylo samozřejmě určitým způsobem maskování vlastních ambicí. Piquet chtěl vyhrávat a chtěl vyhrávat stejně tak moc, jako si to přáli Jones, Prost nebo Niki Lauda. Lauda ho téměř přechvaloval: „Zřídkakdy udělá chybu, je vždy rychlý a vždy ve formě“. Legendární designér Brabhamu a později i McLarenu Gordon Murray považoval Piqueta za nejvíce přemýšlivého pilota, se kterým kdy pracoval. Alain Prost – přezdívaný “Profesor” a pro některé nejchytřejší ze všech pilotů – Nelsona Piqueta a Patricka Tambaye uznával také. Po vyrovnaném boji v sezóně 1983 na jejich konto poznamenal: „Když jsem lezl na stupně vítězů, ti dva tam byli většinou také, po mém boku.“ Později toho samého roku, když mu Piquet sebral titul mistra světa o pouhé dva body, prohlásil: „V šampionátu zvítězil ten nejlepší vůz a Nelson měl tu čest být jeho pilotem.“ Tato poznámka mimochodem napomohla k Prostově vyhazovu z jeho vlastního týmu Renault.
Jednou Nelson Piquet přímo před televizními kamerami fyzicky napadl jiného řidiče – Elisea Salazara. Bylo to v Hockenheimu roku 1982, poté co se Piquet pokusil Salazara předjet a Salazar ho vystrčil z trati. Piquetova technika pěstního souboje byla beze sporu velmi slabá – jen spousta máchání a plácání a vysokých kopů do vzduchu – rozhodně ne styl, který by obdivoval Alan Jones. Jeho vyšinuté chování v ten moment sledovalo celosvětově v televizi 800 milionů diváků. Piquet dokonce jednou vyhrožoval právě Jonesovi, poté co ho Jones v osmdesátém prvním roce na belgické Grand Prix vytlačil z trati: „Je to naprostý šílenec! Až příště udělá něco takového, zabiju ho!“, křičel Piquet . Ale nic z toho nebylo. “Železný muž“ Jones byl pro něj asi moc velké sousto.
