Všechno bylo proti němu. Jeho auto stále ještě nemělo potřebný výkon a bylo stále ještě téměř neovladatelné. Gilles startoval ze sedmého místa a před sebou měl vozy Renault, McLaren Williams, všechny do jednoho mnohem výkonnější a ovladatelnější a všechny neobyčejně schopné vyhrávat. Závod odstartoval, Alan Jones a Carlos Reutemann vedli ve svých Williamsech, a tak se nic zajímavého udát nemělo, jenže…
Gilles Villeneuve měl však jeden ze svých dnů, kdy byl schopný činů za hranicemi lidských možností. Během první pětiny závodu se Villeneuve probojoval až na druhé místo. Pak Jones odstoupil z prvního místa a Villeneuve se dostal do vedení, o jehož udržení začal zuby nehty bojovat. Reutemann byl pár metrů za ním, následován Jacquem Lafittemv Ligieru, Johnem Watsonem v McLarenu a Eliem de Angelisem v Lotusu. Villeneuve ve svém pomalejším Ferrari po zbylou hodinu závodu dokázal udržet tento vláček rychlejších vozů za sebou! Všichni čtyři nakonec projeli cílovou čarou v rozmezí pouhých 1,24 vteřin. Bylo to vrcholné představení chladné hlavy, bravury a mazanosti a přehlídka toho, čeho byla schopná pouze hrstka těch nejlepších jezdců v historii Formule 1.
Tisk napsal, že Villeneuveho závod byl něco jako mistrovské dílo. On sám, odzbrojujícím způsobem skromný, řekl, že měl velké problémy na všech těch klikatých úsecích a že to byl opravdu těžký závod. Mauro Forghieri, který jako vždy mluvil o autě, zahájil svou řeč tím, že oznámil: „Nejlepší částí našeho vozu je turbo. Dnes si vedlo fantasticky.“ Pak se ale vzpamatoval a řekl: „No, chtěl bych se opravit. Nejlepší součástí našeho vozu byl dnes Villeneuve. Byl skvělý, fantastický. Jaký to řidič!“ Gordon Murray byl nejspíš tím nejpřesnějším svědkem, když prohlásil: „Upřímně si myslím, že to byl nejlepší řidičský výkon, který jsem kdy v podání kohokoliv viděl. Podvozek jeho vozu je opravdu příšerný, mnohem horší než má kterýkoliv jiný z pilotů. Jeho jízda byla prostě neskutečná.“
A co na to říkal Enzo Ferrari? „Gilles Villeneuve mi v neděli připomněl to, co jsem prožíval s legendárním Nuvolarim“, prohlásil Commendatore. Je těžké si od něho představit emotivnější a zvučnější prohlášení. Stáj Ferrari byla posledním pojítkem k předválečnému období, neslo si s sebou stín létajícího Mantuana. Jeho pomyslná přítomnost vyvolávala ty nejmagičtější a nejposvátnější pocity a vzpomínky. A teď tu byl „malý“ Villeneuve, nezkrotný, obávaný, brilantní a vítězný – takový nový Tazio Nuvolari moderní doby.
