V důsledku okolností a i přes trvale vysokou pozornost, kterou Villeneuve přitahoval, to byl báječný Gilles, a ne občas extrémně dobrý Jacques, kdo si stále držel dobrou pověst jména Villeneuve. Proč se vlastně potomci slavných jmen v minulosti bez váhání rozhodovali všechno toto nevyhnutelné srovnání absolvovat? Měli jsme tu Nica Rosberga, syna Kekeho; Michaela, syna Maria Andrettiho a Marca, Mariova vnuka; dále to byl Nelson Piquet Junior; Geoff, Gary and David, synové Jacka Brabhama a jeho vnuk Matthew; Pietro Fittipaldi, syn Emersona; Markus Winklehock, syn Manfreda Winklehocka; Tomas Scheckter, syn Jodyho; Jean-Luis Schlesser, synovec Jo Schlessera; Nicolas Prost; a dokonce i Leo a Greg Mansellovi. Někteří z nich to dotáhli až do Formule 1 a udrželi se tam, jiní nikoliv.
Od kdy se ale motorsport stal profesní možností předávanou z jedné generace na druhou? Od té doby, co byly vozy bezpečnější? Od té doby, co zde začaly být přitažlivější peníze? Od té doby, co byly sponzoři ochotnější vás vyslechnout, v případě, že se za vás přimluvil váš otec? A proč by někdo, vzhledem k neúprosnému dohledu, lacinému starání se o nepodstatné detaily a opakujícímu se opovržení, které neustále zatěžovaly většinu řidičů, chtěl být rukojmím osudu jako potomek slavného předchůdce, s jehož slávou a úspěchy se velice nepravděpodobně nebude moct kdy rovnat, natož je překonat?
Michael Schumacher kdysi řekl: „Jestliže se můj syn Mick bude někdy chtít vrhnout do světa motoristických závodů, raději bych ho navedl jiným směrem, pryč od závodních tratí, třeba ke golfu. A to proto, že jsem v případě Jackquese Villeneuvea nebo Damona Hilla anebo dokonce mého bratra Ralfa viděl, jak těžké může být břemeno slavného jména. Nechtěl bych, aby byl neustále srovnáván se mnou a nebyl schopen si vybudovat své vlastní jméno.“ Vypadá to, že to ale Michael nakonec neudělal, protože Mick si nyní začíná budovat své vlastní jméno a vlastní kariéru.
